INFORMAČNÍ LIST ČÍSLO 14
Jde o tři druhy aktivit vyhlášených Kanceláří prezidenta republiky ve spolupráci s MŠMT v rámci projektu FENOMÉN HOLOCAUST:
Cílem publikace je upozornit na historické skutečnosti, které předcházely odsunu Němců v l. 1945 - 6. Ve druhé části práce jsou vybrané dokumenty z období od r. 1919 do r. 1997, z nichž je možné vytvořit si celkový obraz o dané problematice: - Smlouva mezi dohodovými velmocemi a ČSR o ochraně menšin (1919)
Seriózních příspěvků ke vzájemnému česko - německému poznání na pozadí stále aktuálních a místy i bojovně vyhlížejících diskusí (např. kolem VIII. sjezdu historiků) není nikdy dost. Často nekvalitní a často poplatná publicistika ovšem nemůže suplovat odbornou historiografii. Zároveň jistě neuškodí český pohled (za všechny vzpomeňme alespoň vědecké, popularizační a organizátorské aktivity prof. J. Křena) rozšířit o náhled z druhé strany. V poslední době se k již dříve vydané práci F. Seibta (Německo a Češi – Dějiny jednoho sousedství uprostřed Evropy, Praha 1996) připojil výbor z díla Hanse Lemberga, který pod názvem Porozumění (Češi – Němci – východní Evropa 1848 - 1948) vydalo Nakladatelství Lidové Noviny (Praha 2000; 380 stran, dop. cena 195,- Kč), a to péčí kolektivu pracovníků Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd UK s přispění Česko -německého fondu budoucnosti.
Nenecháte-li se odradit nevzhlednou obálkou, čeká vás překvapení v podobě čtrnácti průměrně dvacetistránkových studií k českým dějinám, také vztahům česko - německým a dále několik textů k dějinám (středo)východní Evropy. To vše uvedeno shrnutím Lembergovy vědecké dráhy (od J. Peška) a vstupním komentářem k jednotlivým statím (J. Křen).
Prof. Hans Lemberg (nar. 1933 v Münsteru, ale dětství prožil v Praze na Hanspaulce a v Liberci), trvale se zabývající dějinami východní Evropy, je předním činitelem bohemisticko - historického centra mnichovského Collegia Carolina, od r. 1997 navíc předsedou německé části Společné česko - německé komise historiků, je také spoluvydavatelem jediného zahraničního vědeckého časopisu věnovaného českým zemím (Bohemia).
Předkládaný výbor je rozdělen do čtyř oddílů s názvy: Československá politika a československé dějiny, Češi a Rusko, Němci a Češi a Výhledy do dějin východní Evropy, na závěr nechybí Lembergova bibliografie. Brilantní živé podání vás místy doslova vtáhne do popisovaných dějů zejména 1. pol. 20. stol., nevelký rozsah studií přitom nebrání koncepčnímu pohledu v širších dobových a také evropských souvislostech, a navíc, prof. Lemberg se dokáže nad konkrétní materií zamyslet i obecněji, nacházet dějinné paralely (např. 1918 – 1989), uvažovat o alternativách, snášet argumenty pro a proti (což nám tak často schází v diskusích o moderních dějinách), přitom se ovšem současně nebojí vyvozovat konkrétní závěry, nevyhýbá se ani hodnotícím soudům.
Lemberg se představuje jako fundovaný znalec českých dějin, ze seznamů literatury a pramenů, připojovaných ke každé studii, je ostatně patrná jeho znalost češtiny a orientace ve starší i novější literatuře a bádání českých historiků (namátkou Olivová, Kvaček, Klimek, Hroch…). Hned zpočátku vás v nejlepším slova smyslu „rozehřeje“ výklad československého „roku 1“, umocněný výčtem možných alternativ, včetně jejich zvážení. Pro laika by snad mohlo být (svatokrádežným?) překvapením uvedení ruské otázky do kontextu československého válečného a poválečného vývoje, zvláště když se publicistika, ale i některé učební texty snaží úspěšně Rusko „odpreparovat“ od Evropy, právě tady ovšem působí Lembergův text velmi objevně (kapitoly o ČR v roce 1, Masaryk a ruská otázka, Ruská akce Karla Kramáře aj.). Zaujme popis politického systému ČSR, včetně grafu vývoje politických stran, větší pozornost je pak věnována straně agrární a národní demokracii. Velmi plasticky před vámi vystoupí jinde obtížně interpretovaný Kramář, kterému je věnována až monografická pozornost, defilovat před vámi budou další prvorepublikoví politikové, včetně T. G. Masaryka či E. Beneše, ze zahraničních zaujme portrét Děnikina.
Poněkud konvenční je kapitola nazvaná Češi a Němci, která by si zasloužila přece jen většího prostoru – působí poněkud tezovitě a zkratkovitě; pro svou citlivost téma ovšem nejednoduché. Pojmu odsun se Lemberg vyhýbá, správně však nezapomíná na to, že „útěk a vyhnání“ nezačaly rokem 1945, ale Mnichovem (údaj o více než 3 milionech vyhnaných Němců je nepřesný, stať ovšem vyšla r. 1990). Některé názory (prokazatelné neporozumění národnostní otázce ze strany Beneše) nejsou dle mého zcela jednoznačné.
Naproti tomu je fascinující stať o kolaboraci s říší, která od výkladu obsahu pojmu a jeho zrodu (Francie 1940) přechází k obecné typologii možných kolaborací a spolupráce s nacistickým režimem, aplikována je pak na
konkrétní situaci roku 1941. Možná se mýlím, ale nemám pocit, že by to bylo téma českou historiografií příliš reflektované a rozpracované – Lemberg tu přitom nabízí nový klíč k naší protektorátní zkušenosti nejen z odbojového hlediska. Právě v této stati je pak opět místo pro úvahu a zkoumání neúspěchů, poražených alternativ – vždyť i to jsou vlastně ona „bílá místa“ v dějinách.
Pro historika i pedagoga je určen instruktivní rozbor Pekařovy učebnice, která spatřila světlo světa ještě za Předlitavska, posléze se stala oficiální učebnicí (ve 30. letech znovu mírně upravenou) 1. republiky a zásadní úpravy se dočkala za okupace. „Výuka dějepisu je oblast poplatná ideologiím,“ říká Lemberg,
končí ovšem shrnutím přesahujícím pouhé srovnání jednotlivých redakcí Pekařova textu (vztah Masaryk – Pekař s naznačenou polemikou o tradiční prezentaci jejich antagonismu). K tématu snad mírné pousmání nad tím, že Pekařova učebnice byla doporučována k výuce na středních školách ještě v r. 1990!
Poněkud zbytné se mi jeví snad jen dvě části (kap. 9 a 10 – Zrádce či průkopník porozumění? a Spolek pro dějiny Němců), předimenzovaná je stať o vzniku pojmu „východní Evropa“ v 19. století. Čtivost textu naproti tomu podtrhuje zdařilý překlad z pera pracovníků IMS FSV (jen ta 60. léta opravdu nemohou být ranná!).
Titul Lembergova výboru je Porozumění. Snažil jsem se naznačit, že tentokrát skutečně nejde o prázdný pojem. Knih s tímto vyzněním není v našich – ať už osobních, nebo školních – knihovnách mnoho. Porozumění: lidem, době, událostem - a také sousedům. Tentokrát jsme těmi sousedy my.
Od našeho kolegy z Bratislavy dr. Viliama Kratochvíla, o jehož zajímavém semináři pro učitele okresu Svitavy jste si mohli přečíst v předchozím čísle IL, jsme nedávno dostali publikaci, na jejíž podobě má mimořádnou zásluhu. Jde o další díl souboru učebnic, který čeští učitelé na našich výstavkách při seminářích v Národním muzeu obdivují již někokolik let. Jde o zatím sedm sešitů učebnic pro základní školy - od pravěku a orientálních stá- tů (Řecko a Řím dosud nevyšly), přes středo- věk až k současnosti.
Na každé z učebnic je na první pohled patrné, že ji po didaktické stránce zpracoval člověk, který má za sebou bohatou praxi, především zkušenost z vlastní výuky na základní škole. Než se začal zabývat didaktikou na bratislavské filozofické fakultě, učil mnoho let na základní škole a na gymnáziu. Je patrné, že je také poučeným teoretikem, který ze svých mezinárodních kontaktů a aktivit získal dobrou představu o trendech moderní školy tak, jak jsou uplatňovány ve vyspělých školských systémech. Ve vztahu k nám je vhodné připomenout, že koncem 80. let byl významně nápomocen při prosazení didaktického modelu experimentální učebnice STŘEDOVĚK I-III, kterou v roce 1988 vydalo SPN, proti námitkám a odporu pracovníků nakladatelství i historiků. V té době jsme měli poprvé příležitost společně diskutovat o ideální podobě moderní dějepisné učebnice. Vilo se tehdy jako recenzent jednoznačně postavil na obhajobu podoby, kterou jsem navrhovala a konzultovala s desítkami učitelů ZŠ. I když se v 1. vydání nepodařilo prosadit všechny prvky (např. rejstřík a opakovací kapitoly byly doplněny až v nových vydáních po roce 1991), v anketách ASUD v l. 1993-98 se mezi téměř padesáti učebnicovými sešity pěti nakladatelství stále drží na prvním místě.
Zkušenosti z mnohaleté práce měl Vilo Kratochvíl příležitost uplatnit v učebnicové řadě pro slovenské základní školy vydávané od roku 1994. Komplet pro jednotlivé ročníky tvoří pracovní učebnice a pracovní sešit (někdy i čítanka). Jako zatím poslední vyšlo Stretnutie s minulosťou a spolu s ním i pracovní sešit DENNÍK z pátrania po minulosti. Jde o úvod do dějepisného poznávání v podobě dějepisné propedeutiky. Potěšilo nás, že jsme i tentokráte v pojetí vstupu do školního dějepisu ve shodě; je velmi blízké našemu návrhu pojetí předmětu vlastivěda v 5. ročníku ZŠ, jak jsme ho formulovali v našem projektu o „Historii ve škole...“ - projektu pro MŠMT z roku 1994. Před několika týdny jsme ho nabídli také pracovníků VÚP.
Učebnice pro 5. třídu je koncipována tematicky a skládá se ze sedmi témat: I. Setkání s novým předmětem, II. Z rodinného alba do minulosti, III. Člověk obklopený přírodou, IV. Na začátku bylo kolo, V. Na barvě pleti, jazyku a víře nezáleží, VII. Na cestu do minulosti. Je vytištěna na kvalitním papíře, který umožňuje zařazení bohatého barevného ilustračního materiálu ke každé kapitole - 6 až 12 obrázků ( fotografií, mapek, kreseb ) na tematické dvojstraně. Perfektní tisk jistě znásobí přitažlivost první dějepisné školní knížky. Obrázky a výkladový článek doplňují citáty, slovníček, galerie památek a osobností i drobné zajímavosti. Nechybí ani motivační otázky (návaznosti na předchozí znalosti), úkoly a opakovací otázky.
Doprovodná cvičebnice je pojata jako deník, v němž si žáci zapisují svá pátrání, zážitky z poznávání památek, významných míst, vyprávění rodičů či prarodičů a další zjištění ze života rodiny nebo místa svého bydliště v předchozích letech nebo desetiletích. Poskytuje k tomu různorodé příležitosti, dává náměty, rozmanité úkoly k činnostem s mapkami, časovými přímkami, křížovkami, tabulkami, obrázky. Tak nenápadně a zajímavě připravuje žáky k dovednostem potřebným pro další školní dějepisné poznávání. Na čytřiceti černobílých stránkách je soustředěno obdivuhodné množství nápadů a materiálu.
I když víme, že i na Slovensku se učitelé dějepisu potýkají s mnoha obtížemi (např. chybí učebnice pro střední školy), v tomto směru lze žákům i učitelům základních škol závidět. Autorům učebnice blahopřejeme a těšíme se, že i my budeme mít příležitost našim páťákům připravit pro vlastivědu obdobné publikace motivující je k zájmu o minulost našeho národa i lidstva.
Na vyprahlé Letenské pláni, nedaleko parkoviště, se rozkládalo středověké město FABER. Navštívila jsem ho se svými dvěma dětmi již podruhé. Strávily jsme zde téměř pět hodin, stále bylo na co se dívat.
K vidění zde kromě stánků s ukázkami řemesel byly i doprovodné akce - např. rytířský turnaj, šikovný kouzelník, pohádkové divadélko či upovídaný kejklíř vtipně glosující své umění. Celý program jsme bohužel neviděli, úmorné vedro nám nedopřálo pobýt až do konce.(Obdiv vytrvalým aktérům !)
Nápad s přiblížením středověku současným lidem považuji za velmi přínosný. Snaha autorů o autentičnost je obdivuhodná - rychtář hovořící staročeštinou, živá domácí zvířata i včelín nezanedbatelně obohatily atmosféru.
Nejvíce jsem ocenila trpělivost a vstřícnost, s jakou účinkující opakovaně odpovídali na četné zvídavé otázky návštěvníků. Bylo tu možno nejen se poptat, ale i vše si prohlédnout, osahat či koupit některé výrobky. Kdo by zde hledal podbízivost, agresívní útok na všechny smysly, byl by na špatné adrese. Jedině lidé zvídaví i zvědaví, ti, kteří nejsou líní přemýšlet, domýšlet, si přišli nasvé.
Co mně příliš nenadchlo, bylo dost vysoké vstupné (např. rodinná vstupenka za 290, - Kč) a umístění na prašné pláni. Navštívila jsem před časem podobnou akci v Hamburku, kde parková zeleň a budova s nádvořím v gotickém stylu udělaly divy.
Návštěvu městečka Faber doporučuji jako rodič - učitel dějepisu. Zkušenosti s programy pro žáky nemám, jistě by byly inspirující.
V Jednacím sále Valdštejnského paláce se konal dne 24. března 2000 seminář určený nejen učitelům, ale široké pedagogické veřejnosti. Seminář zahájila a jednání vedla senátorka Irena Ondrová. V úvodním slově přiznala svůj zájem o školskou problematiku. V první části setkání jsme vyslechli přednášky zástupců vysokých škol, vědeckých ústavů a MŠMT. Obsahem jejich vystoupení byla především současná situace ve školství.
Učitel - „transfer vědomostí“ - již není a do budoucna nebude, říká prof. Jaroslava Pešková, vedoucí katedry filozofie výuky Pedagogické fakulty UK Praha. Role učitele je tedy v současné škole jiná. O tom, v jakých podmínkách učitel pracuje, hovořil PaedDr Jaroslav Soural, první náměstek ministra školství. Podmínky by měly být adekvátní úloze a roli učitele v dnešní společnosti. Dokument vydaný před rokem MŠMT se zabýval růstem platů, vzděláním budoucích učitelů a jejich dalším odborným růstem. Současností je ale jen „drobečková politika“ a ani prognóza není pro podmínky učitelské práce příznivá. Zástupce MŠMT hovořil o „proletarizaci“ pedagogické profese a bohužel zvrat těchto tendencí se jeví jako nereálný. Ani do budoucna se asi role učitele nezmění. Na úrovni není ani vysokoškolská příprava učitelů, jsou značné rozdíly mezi jednotlivými fakultami v úrovni jejich práce.
Prof. Václav Hendrych připomněl sebevědomí učitele z první republiky, které snad mělo svůj základ i v poměru nejvyšších představitelů tehdejšího
státu k učitelské profesi. Na 1.sjezdu čsl. učitelů v r. 1920 prohlásil T. G. Masaryk: „Když jste postavili kantora do čela státu, tož mu musíte pomáhat.“
Seminář, který probíhal v krásném prostředí zasedacího sálu senátu, znamenal pro mne jen potvrzení toho, že odborná veřejnost si současné postavení učitele uvědomuje, ale vůle a snad ani prostředky ve společnosti k vytvoření důstojných podmínek k práci učitele nejsou.
Tím užitečnější je porovnávat vlastní zkušenosti s praxí zemí, které určité problémy řeší již delší dobu. Vedle hlavního referátu místopředsedy vlády Pavla Rychetského vystoupila řada čelných představitelů zastupitelstev evropských států v ČR. Po velmi inspirativním referátu velvyslance EU v ČR Ramiro Cibriana předneseném v hezké češtině, jsme vyslechli rovněž česky pronesené zamyšlení velvyslance Velké Británie Davida Brouchera „Problémy diskriminace rasismu - jejich řešení v evropském kontextu“ a informaci velvyslance Kanady v ČR Ronalda Halpina o „Lidských právech a menšinách v kanadě“. Do dalšího programu zkušenostmi svých zemí při řešení rómské otázky přispěli první tajemník velvyslance USA v ČR Steven Coffey, velvyslanec Polska Marek Pernal, velvyslanec Norska Lasse Sigurt Seim, velvyslanec Nizozemského království R. J. van Houtum a velvyslanec Finska Risto Rannali a program uzavřel Stanislav Stankiewicz z Mezinárodní rómské unie. Zaznělo mnoho moudrých slov, z nichž vynikla právě nezbytnost důkladnějšího vzdělávání a také nezbytnosti iniciativy samotných Romů a jejich aktivit při řešení těchto otázek. Domnívám se, že pro náš připravovaný seminář k problematice multikulturality společnosti objevíme i v této oblasti řadu cenných pramenů.
Ve dnech 21. -23. března se v Praze konal již VII.ročník specializované výstavy o škole, vzdělávání a vybavení pod záštitou MŠMT. V reprezentačních prostorách Veletržního paláce se představily firmy, které vybavují školy a školská zařízení nábytkem, počítačovými systémy, jazykovými učebnami a dalšími nejrůznějšími pomůckami. Na výstavě byla zastoupena i různá nakladatelství.
Pro návštěvníky byl připraven odborný doprovodný program ve formě přednášek a seminářů, které byly určené pro pedagogickou veřejnost. MŠMT ve svém letáčku sděluje, že chce informovat návštěvníky o svých záměrech pro další období a také o chystaných změnách v oblasti vzdělávání. Diskusního setkání dne 22. března jsem se účastnila. Na programu byla Reforma maturitní zkoušky a Mgr. A. Vondráček, ředitel odboru všeobecného vzdělávání, měl zodpovědět dotazy přítomných.
Místnost, kde seminář probíhal, byla naplněna do posledního místa, mnozí i stáli. Po všeobecném úvodu A. Vondráčka následovala diskuse. Učitelé se vyjadřovali kriticky k navrhované podobě státních maturit, k nedomyšlenostem a omylům ministerstva. Zástupce MŠMT zpočátku sebejistě, později rozpačitě hájil zřejmý „centrálně organizovaný omyl“, jak byly trefně státní maturity nazvány. Můj dotaz o nezařazení dějepisu mezi volitelné předměty budoucích maturit zůstal nezodpovězen. Od problematického zařazení matematiky jako povinného maturitního předmětu prý MŠMT odstoupí.
Diskusní seminář, od kterého jsem si přece jen slibovala profesionálnější přístup ministerského úředníka, vyzněl nepřesvědčivě.