Když mi takhle v dubnu a potom zase v září cinkne mobil a já pohledem na displej zjistím, že mám na internetu zprávu od kolegy Kvirence, srdce se mi zatetelí blahem. Znamená to totiž jediné - vyrážíme zase NĚKAM. Je totiž úplně jedno kam, určitě to bude báječný den či dva, kdy nebudu muset nic předem připravovat, nikoho počítat a nikomu spílat, že nedává dostatečný pozor. Naopak sama budu nadšeně poslouchat, dívat se a s úžasem zjišťovat, co všechno nevím, a hlavně kde všude jsem ještě nebyla. Takže letos 6. října - Mnichovohradišťsko.
V ranním, ještě do šera zahaleném autobuse se zdravíme se starými známými harcovníky, občas však je vidět i novou tvář (tu a tam dokonce i mladou) a vyrážíme směr Mladá Boleslav. Jen co nám náš dobře naladěný a energií kypící vůdce rozdá program cesty, nedočkavě se na něj (samozřejmě na program) se Zuzkou vrháme. Vinec, Mohelnice, Letařovice, fakt jsem neslyšela, natož abych věděla, jak krásné kostelíky se za těmi jmény skrývají. A to těch překvapení bude mnohem víc. Nepředbíhejme však událostem.
Tedy zastavení první: VINEC - pozdně románský kostelík na téměř čtvercovém půdorysu, uvnitř s mohutnou tribunou, která zabírá určitě polovinu lodi. Trochu stísněný pocit rázem mizí, když se kostelní prostorou rozezní zpěv. Paní Jarmila Holešovská zpívá Mozarta, dnes poprvé.
Ani jsme se nestačili řádně zakousnout do nejrůznějších dobrot, co jich jen tašky a batůžky skrývají, a už je tu MNICHOVO HRADIŠTĚ. Renesanční zámek (na obr.) pana Václava Budovce z Budova získal jako konfiskát rod Valdštejnů a nechal ho přestavět v raně barokním stylu M. A. Canevallem. Co jsme mohli obdivovat v interiéru zámeckých komnat? Rodové portréty Valdštejnů, velmi rozdílné kvality (nejlepší snad od Antonína Machka), velkou sbírku delfské fajánse, především však valdštejnskou knihovnu, přenesenou sem v roce 1921 z Duchcova. Mnozí kolegové, nadaní fantazií správného dějepisce, viděli za knihovními regály občas vykouknout copánek paruky či cíp vyšívaného kabátu ducha samotného Giacoma Casanovy. Dobrý knihovník se totiž chodí dívat na své milované knihy, i když mu je přestěhují jinam. No a potom klasicistní zámecké divadlo. Zřízené za účelem povyražení velice vznešené společnosti, která se tu sešla v září 1833. Korunované hlavy Rakouska, Ruska a Pruska, kníže Metternich a další důležité osobnosti evropské politiky s manželkami tady jednaly o upevnění vztahů mezi členy Svaté aliance. Ještě rychle přes zahradu do nedalekého kapucínského kláštera, kde se v kapli sv. Anny nachází lapidárium barokních soch, snesených sem z mnoha míst středních Čech, a náhrobek z červeného mramoru skrývá ostatky samotného generalissima císařských vojsk, Albrechta z Valdštejna.
Naší další zastávkou je pivovar v KLÁŠTEŘE HRADIŠTI. Mnozí, zvláště mužští kolegové, smutně zaznamenávají fakt, že podniková prodejna je již zavřena, ale bůhví, jaké je to zdejší "klášterní" pivo kvality, MY tu stavíme z úplně jiných důvodů. Jak už sám název obce vypovídá, byl na vysokém ostrohu (na místě dnešního pivovaru) už v 70. letech 12. století vybudován cisterciácký klášter. Raná gotika jeho budov však nestačila ani příliš zestárnout a už tu byli husité. To, co po nich zůstalo, bylo v klidnějších dobách přestavěno na renesanční zámek, avšak ani ten se nedochoval, protože pozdější majitelé ho začali využívat k hospodářským účelům a toto ryze praktické využití zámkům nikdy moc nesvědčilo. (Důkazů z minulého století máme nespočet). Zkáza byla završena již zmiňovaným pivovarem v roce 1852. Dnes jsou tedy k vidění jen zajímavé fragmenty románsko-gotické "krypty" a hlavně severní portál kostela (na obr.). Ten byl v minulosti rozebrán a sestaven na jiném místě, aby sloužil jako impozantní vstup do zámku. Dnes však kolem jeho archivolt, hlavic a dříků, vytesaných někdy kolem roku 1260 a pokrytých bohatým rostlinným dekorem, jezdí náklaďáky plné lahví piva a radují se zde velmi "světsky" exkurze milovníků zlatého moku, třeba až z konkurenční Plzně.
Kolem románského kostelíku Nanebevzetí panny Marie v MOHELNICI nad Jizerou běháme s vyvrácenými hlavami, až někdo z bystrozrakých kolegů zvolá: "Už ji vidím!" Koho že to uvidělo oko historikovo? No přece TURKYNI, lépe řečeno její hlavu, kterou tam dle pověsti, (jež nám byla jedinečným způsobem reprodukována ještě v autobuse naším nadále dobře naladěným vedoucím), umístil dávný stavitel svatyně. Kdo neslyšel, o hodně přišel. Pověst možno nastudovat, jak nám posléze řekl místní pan průvodce po kostelíku, v knize Heleny Lysické, avšak myslím, že není nad slovo slyšené. Jak tvrdí publikace Architektura románská, i jak jsme se mohli přesvědčit na vlastní oči, "stavba nijak nepřekypuje architektonickou výzdobou, ale zachovalo se zde prosté a jednoduché tvarosloví přelomu 12. a 13. století," nadto ozvláštněné znovu zpěvem paní Holešovské. Mozartovo Ave verum corpus se pod mockerovským kazetovým stropem se zlatými hvězdami na modrém podkladě pěkně neslo.
A pak to přišlo! ČESKÝ DUB byl "fakt hustej", jak by řekli studenti asi nejen pelhřimovského gymnázia. V bývalé Schmittově vile (továrník Schmitt ji nechal ve stylu severské renesance postavit pro svou dceru jako svatební dar), kde se nyní nachází muzeum Podještědí, se nás ujímá mladík, pravděpodobně brigádnický zaměstnanec muzea, a se zápalem a zanícením (téměř obrozeneckým) pro historii a hlavně středověkou archeologii je nám po dvě hodiny nadšeným průvodcem. A co bylo k vidění a slyšení? Nejprve kraj pod Ještědem, zachycený na ukázkách ze života našich předků, pak Karolina Světlá a její doba, interiér venkovské školy 19. století připomíná spisovatelčino úsilí o vzdělávání dívek, dále památky na pohnutý život majitelů vily (trojí pokus o přiženění se do rodiny Schmittových vyznívá až cimrmanovsky), konečně, stále zasypáváni spoustou pozoruhodných informací, lezeme po strmých schodech do půdních prostor, kde se nachází největší objev (tedy hned po johanitské komendě) pana ředitele Tomáše Edela, totiž krásně restaurovaná gotická skříň a její dokonalá replika.
Zmoženi obrovským kvantem nových poznatků se rychle přesouváme do historické části města, protože tady máme na vlastní oči vidět to, co Český Dub v současnosti proslavilo tak, že sem jezdí i nadšení Japonci. A to je onen ztracený a opět nalezený klášter johanitů, jak o něm sugestivně píše pan Edel ve své knize a jak nám o něm neméně sugestivně vykládal náš mladý průvodce. Vstupujeme tedy do sklepa z 15. století a odtud, jako pan Brouček ve slavné knize Svatopluka Čecha, se propadáme do hlubin času, do doby, kdy Zdislava z Lemberka se svým mužem Havlem zakládají komendu johanitů se špitálem.
Ani se nám nechce ven, okouzlení atmosférou ještě dlouho přetrvává a doznívá až v pěkném barokním kostelíku v LETAŘOVICÍCH. Vesnička toho jména je (podle průvodce) jednou z nejpůvabnějších v Podještědí. Máme-li soudit podle polohy a nádherného výhledu do kraje, nelze nesouhlasit. Uneseně hledíme na krajinu barvící se podzimem a hledáme v panoramatu oblých vrchů Ještěd. Na lyrické kochání se krajinou však není příliš mnoho času. Vcházíme tedy do kostela sv. Jakuba Většího a opět (jako v Mohelnici) chodíme s vyvrácenými hlavami. Příčinou je tentokrát sám světec. Na kazetovém stropě o šedesáti polích vymaloval neznámý lidový umělec scény z Jakubova barvitého, i když nakonec mučednickou smrtí končícího života. A Mozart zní do třetice.
Všechno má svůj konec. I tenhle vydařený den se nachýlil ke svému konci, autobus s unavenými "účastníky zájezdu" svištěl po dálnici, když tu poklidnou pohodu podřimujících pedagogů protrhl (dosti experimentů s hláskou P) všem dobře známý milý hlas pana Jana: "Protože jste se celý den vzorně chovali, nechodili jste pozdě a vůbec, mám pro vás ještě jedno překvapení na závěr." Načež se hlas odmlčel a nechal vzrušené osazenstvo autobusu napospas dohadům a nesčetným otázkám. Naštěstí rozuzlení záhady tajemného výletního přívažku přichází poměrně brzy. Autobus náhle odbočuje z dálnice, bystří jedinci volají: "Je to Hlavenec? Co je to Hlavenec? Co je v Hlavenci?"
A odpověď následuje vzápětí. Je to HLAVENEC. Na konci obce, na okraji pole, z něhož je krásný výhled do mírně klesající, místy zalesněné rovinaté krajiny, stojí zvláštní sousoší. Při bližším ohledání užaslé osazenstvo zjišťuje následující: Je to pomník císaře Karla VI., který byl postaven na náklad hraběte F. A. Šporka k prvnímu výročí odevzdání řádu sv. Huberta císaři Karlovi (na obr.) Je pravda už dost šero, takže podoba vášnivého habsburského lovce se pod Kaňkovým baldachýnem poněkud ztrácí. Zato jelen sv. Huberta se rýsuje proti obloze krásnou křivkou, jak jen to dovedl v pískovci vykroužit sám Matyáš Bernard Braun. Ještě dlouho se ohlížíme za touto elegantní a efektní barokní tečkou našeho výletu.
Pane Jane Kvirenci, děkujeme za perfektně odvedenou práci a už teď se všichni těšíme na jarní výlet s ASUDem!
Za zúčastněné členy i "nečleny" ASUDu
Vzdělávací semináře ASUD bývají téměř vždy naplněny zajímavými přednáškami a neobvyklými exkurzními zážitky. Ten letošní listopadový se přece jen trochu vymykal - zážitky přímo kypěl, ba překypoval - do odpoledního programu byly totiž zařazeny hned dvě nesmírně zajímavé akce. A tak dal nám všem, účastníkům i organizátorům, pořádně "zabrat". Jen vlastní organizace se ukázala jako velice složitá. Zájemců bylo tentokrát tolik, že se účastníci semináře museli rozdělit na dvě, časově přesně vymezené, paralelně probíhající skupiny. Zatímco jedni se kochali krásami barokních interiérů jezuitského Klementina, druzí se ocitli v zajetí středověkých rukopisů a měli možnost vidět to, co jiní již asi neuvidí (pokud si o prázdninách nezaskočí do Královské knihovny ve Stockholmu). Ostatně ani barokní prostory Klementina se již nenabízejí ke kochání každému.
Tak tedy pojďme (spíše poběžme, abychom to stihli) s první skupinou nejdříve na Ďáblovu bibli do Galerie Klementinum. Vítají nás dva prostorné sály bývalé klementinské koleje. V přízemí (v prostorách bývalé tzv. křížovnické chodby) jsou vystaveny doklady gotické architektury, sochařství i knižní kultury, značná část je věnována historii podlažického kláštera, v němž nádherný manuskript někdy v 1. třetině 13. století vznikl. Další části jsou věnovány pohnuté historii, v níž rukopis putoval, záhadně se ztrácel a ještě záhadněji opět vynořoval, až se koncem 16. století náhle objevil v proslulých sbírkách neméně proslulého císaře Rudolfa II. A několik historických údajů, které popisují jeho "předisponování" do Švédska během třicetileté války. Ale ani tehdy kupodivu dramatická historie ďábelské knihy nekončí - zažije ještě požár královské knihovny, během něhož se zřejmě ztratí několik jeho do dnešních dnů nenalezených stránek.
Druhé patro výstavy je zasvěceno technikám výroby středověkého manuskriptu, podrobnostem o obsahu samotného Kodexu gigantu. Promítá se zde též výtečný dokumentární film o historii Ďábelské bible, můžete listovat elektronickou podobou celého kodexu, prohlížíte si faksimile dalších, soudobých manuskriptů vzniklých ve stejné době v Čechách. To asi abyste si mohli náležitě vychutnat následující přímé osobní setkání s maxiknihou knih. A pak již přichází ta dlouho očekávaná chvíle. Na deset minut jsme v počtu deseti návštěvníků (čas má každý z nás vyznačený na vstupence - proto ta složitá organizace) vpuštěni do speciálně zbudované trezorové místnosti (vše podle přání a přesných pokynů švédské strany). Místnosti, v níž v "předpokoji" není vůbec nic … Ale několik kroků a náhle před vámi "trůní", spíš se tak rozkošnicky vyvaluje - největší středověký rukopis světa. Rukopis, který vytvořili vzdělanci u nás v dobách, jež rádi považujeme za zaostalé vůči zbytku Evropy. V absolutním tichu oslněni, pomalu a spořádaně kroužíme svých deset minut kolem velebné knihy, očima ohmatáváme starobylý, temně zažloutlý pergamen. Vpíjíme se do iluminace nebeského Jeruzaléma, do vizuální paměti ukládáme tak trochu milý ďáblíkův výraz, jeho drápy i kalhotky. Představujeme si ruku písařovu, jak namáčí brk do nádobky s tuší, jak vyplňuje široké plochy, jak črtá linie, jak se děsí obrazu, jejž maluje. Možná se mu chvěje ruka, ve skriptoriu je šero a zima, za krkem mu sedí sám ďábel, možná že jde o strašlivé vykoupení z nejtěžšího hříchu… Naše desetiminutovka končí a myslím, že nám všem náhle stoupá z duše do srdce kapička hořkosti. Naše království, naše dějiny, naše kultura, naše dědictví - tak proč ne naše?... Ale to jsou již zcela jiné "kruhy" a čtenáři mi jistě tento malý (a racionálně absolutně neobhajitelný) prohřešek šovinismu odpustí. Ostatně myslím, … že na tom byli podobně.
Ale odpoledne zdaleka nekončí, dveře expozice Kodex gigas* se za námi zavírají, čeká nás jezuitské Klementinum. Dobíháme právě včas, abychom zasedli do barokně ponuré, maličko falešně nabubřelé Zrcadlové kaple. Do počínajícího stmívání probleskuje lesk zrcadel i olejů téměř černých, velkých Reinerových pláten. Tento prostor je jako jediný z toho, co dnes v podvečer uvidíme, přístupný veřejnosti. Svatí a světci, ale i podobizny významných učenců - jezuitů nás budou provázet všude, kam se pohneme. Mimořádným dojmem na nás zapůsobí slavný Knihovní sál, známý z fotografií ilustrujících typický barokní interiér. Podobizny Jiřího Plachého - Fera (zdejšího učitele a knihovníka, hrdinného obránce staroměstského břehu před Švédy, ale i autora Zlatého nebeklíče, dobového bestselleru o tom, jak se co nejsnáze dostat do ráje), Karla Rafaela Ungara (nejslavnějšího knihovníka a faktického tvůrce bohatství dnešní Národní knihovny), Petra Canisia (nejstaršího ze všech, zakladatele české jezuitské koleje) a dalších slavných na nás shlížejí shůry, od země ke stropu knihy, horní galerie - knihy, před námi známé glóby, vše třeskuté baroko… Ale žádné zdržení, žádný oddech. Vystoupat po úzkém, hadovitém, nepatřičně železném schodišti do Meridiánového sálu, rázem jsme v době Keplerově, a pak ještě vzhůru, až na vrcholek Astronomické věže. Je prý odtud nádherný výhled na Prahu. Přiznám se bez mučení - to jsem neviděla, na úzkém, tentokrát dřevěném, rozvrzaném schodišti se mi začalo dělat nevolno. Špatně snáším výšky… A jak to bylo s tím poledníkem? Jak souvisí věž a sál s pražským rozhlasem - to si pamatuji již jen velmi matně…
Na závěr nezbývá než poděkovat dr. Mandelové, která vyjednala obě prohlídky (a nebylo to vůbec jednoduché - dokonce ani po formální stránce - dohoda o synchronizaci obou akcí, přesná objednávka počtu účastníků s předběžnou platbou, několikerá osobní návštěva v Klementinu, vyjednání slevy u průvodcovské firmy apod.), dr. Kunstové, která si před náročným dnem musela přivstat a osobně vyzvednout v Klementinu vstupenky, a dr. Gladkovové, která vymyslela jedinečný a jedině možný způsob distribuce obou druhů vstupenek. Barokní prostory Klementina byly totiž v nedávné době pronajaty soukromé firmě, která velice dbá na dodržení harmonogramu prohlídek, a též požadavky organizátorů výstavy Kodex gigas, které vznikly díky zásadní participaci švédské strany na expozici, byly ojedinělé.
*Pozn. Pokud jste výstavu neviděli, nemusíte přímo zoufat. Na webové adrese www.manuscriptorium.com můžete listovat elektronickou podobou foliantu a v Městském muzeu v Chrástu u Chrudimi obdivovat maketu.
Pan Prof. PhDr. Josef Opatrný, vedoucí Střediska ibero-amerických studií FF UK, začal svou přednášku zvolna, jako když poutník poprvé vstupuje na neznámý kontinent. Avšak postupně přidával, až jeho přednáška gradovala několika trefnými postřehy k současnému dění v Karibské oblasti, o něž si říkaly mnohé dotazy přítomných pedagogů. Kdo 14. listopadu zavítal na přednášku o Kubánské revoluci, konanou jako první v novém ročníku cyklu Inspirace, vůbec nelitoval. Čekal ho nesmírně obsáhlý a přitom srozumitelný historický vývoj Karibské oblasti - se zaměřením na Kubu - od poloviny 19. století do současnosti. Jenže daná oblast není jen Ostrov Svobody, ale i další státy - jejichž historický vývoj by se mohl stát námětem pro další z přednášek pana profesora.
2. seminář - PhDr. Jiří Pernes Ph.D.: ČSR 1953 - 1956
Až z Brna dorazil v předvánoční středu pan PhDr. Jiří Pernes Ph.D. z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, aby pokračoval ve svém tématu z minulé Inspirace. Účastníci (a po delší době učebna praskala ve švech) měli s panem doktorem projít Československé dějiny v rozmezí let 1953 - 1956. Pan doktor pojal přednášku jako srovnání a vysvětlení, proč se na rozdíl od okolních států Varšavské smlouvy Čechoslováci nevzbouřili proti režimu. Avšak pro příliš mnoho odboček, o které si tato nelehká doba (a to ve všech významech slovního spojení) říkala, se kýženého roku 1956 přítomní nedočkali. Což vůbec nevadilo, neboť zprávy a zápletky z Hradu doby Antonína Zápotockého zaujaly všechny. A jak si pan doktor v závěru posteskl, snad příště pokročíme dál. Dlouhotrvající potlesk musel všechny utvrdit v domněnce, že ono postesknutí příště je příslibem k další velmi zajímavé přednášce.
3. seminář - Mgr. Ivan Bauer: Bláto a krev (I. světová válka)
Na třetí setkání dorazil Zlatý hoch ze Stříbrného města. Rozumějme dobře, účastníky Inspirace potěšil svou návštěvou kutnohorský pedagog Ivan Bauer.
Jeho metodický seminář k I. světové válce "Bláto a krev" se proměnil v báječnou hodinu výuky (která ve skutečnosti trvala dvakrát déle než skutečná hodina školní), při níž si přítomné pedagožky i pedagogové nejen zapisovali, ale sami se také účastnili dění. Pohoda a hravost prodchla všechny přítomné, pročež někteří zvládli i vyrušovat (učitelé jsou ve skutečnosti jen trochu starší děti). Na konec všechny čekala soutěž v hádání osobností spojených s I. světovou válkou. O prsa zvítězila skupina pana Kvirence a to jen díky kolegyni Bursíkové, která svými znalostmi zajistila hned několik bodů.
Spokojeni odcházeli všichni, každý si odnášel nápady, pracovní listy i odhodlání, že vhodně připravená hra dokáže žákům vysvětlit více než odborný výklad.
Pokud by se čtenáři chtěli dozvědět více o činnosti mladého a nadšeného pedagoga, jakož i o jeho společenství Hobit, nechť se podívá na - www.ivanbauer.cz.