Z REGIONŮ - NA AGOŘE

Agora byla ve starém Řecku místem, kde občané mohli svobodně vyjadřovat své názory na věci veřejné - u nich především na vládu v obci, její správu a vztahy s jinými řeckými poleis - mírová jednání, spojenectví i války. Také naše agora poskytuje již čtvrtým rokem prostor pro diskusi o naší práci, jejím smyslu a dobrých zkušenostech i pro kritické připomínky či pochvaly. I dnešní příspěvky třeba někoho z vás dovedou k rozhodnutí, že přispěje do této rubriky. Těm, kteří to již nezištně učinili, upřímně děkujeme.

K HISTORII REGIONU - ZNÁŠ SVOU MĚSTSKOU ČÁST?
3x10 O PRAZE 10 - soutěž městského obvodu

Po zrušení okresních - obvodních pedagogických středisek, později Středisek služeb školám nebo SŠ a nakonec Krajských pedagogických ústavů se zmenšily možnosti pro vydávání materiálů, které by napomáhaly učitelům ve výuce dějepisu, především v oblasti regionální historie. To bylo škoda. V posledních letech se vydávání různých regionálních sborníků a jiných podobných materiálů věnují obce. Některé takové knížky jsme od Vás dostali. Jsou obdivuhodné.

Jinou formou, jak posílit vztah k vlastnímu regionu jsou různé slavnosti nebo soutěže. Jeden z příklad podpory znalosti minulosti místa, kde žáci žijí nebo chodí do školy připravil v loňském roce úřad městské části Praha 10.

Znáš svou městskou část? 3x10 o Praze 10, soutěž pro děti a mládež do 15 let.

1. Z kterého roku pochází první písemná zmínka o Vršovicích a Záběhlicích?
   • 1085
   • 1088
   • 1158
2. Jak se jmenoval panovník, který v té době vládl v Čechách...?
   • Vratislav II.
   • Vladislav II.
   • Boleslav II.
   ... z kterého byl rodu?
   • Vršovců
   • Slavníkovců
   • Přemyslovců
3. V kterém dokumentu se jména Vršovice a Záběhlice objevují poprvé?
   • Vyšehradský kodex
   • Zakládací listina vyšehradské kapituly
   • Zakládací listina svatovítské kapituly
4. Která plodina se ve středověku převážně pěstovala na vršovických svazích?
   • vinná réva
   • žito
   • hrách
5. Napiš název potoka, na jehož březích Vršovice vznikly.
6. Která budova ve Vršovicích sloužila původně k chovu bource morušového? V její blízkosti bylo vysázeno 200 moruší.
7. V Záběhlicích stávala ve středověku tvrz, ve které pobýval i král Václav IV. Co dnes najdete na místě tvrze?
8. Které významné pražské vzdělávací instituci patřily do roku 1920 Malešice?
9. Jaký byl původní název dnešní továrny KOH-I-NOOR? Popiš stručně její firemní značku.
10. Jak se nazývá místo ve Vršovicích, kde stával velký zábavní park?

1. Která čtyři hlavní území tvoří dnešní městskou část Praha 10?
2. Kolik obyvatel má Praha 10?
   • 108 tisíc
   • 95 tisíc
   • 121 tisíc
3. Které dva významné sportovní kluby mají své sídlo v Praze 10?
4. Kde sídlí v Praze 10 významné instituce? - část Prahy 10 - ulice
   • Úřad m.č. Praha 10
   • Hlavní pošta Prahy 10
   • Fakultní nemocnice
   • Ministerstvo životního prostředí
5. Napiš názvy pěti ulic Prahy 10, které nesou jména států Evropské unie.
6. Napiš názvy dvou ulic, které jsou pojmenovány po hlavních městech evropských států.
7. Čím vynikaly osobnosti, po kterých jsou nazvány ulice nebo náměstí.
   • náměstí Svatopluka Čecha
   • Foerstrova
   • Švehlova
   • Rubensova
8. Kolik základních škol zřizuje městská část Praha 10? Kolik mateřských?
9. Z kterých stanic metra můžete odjet z Prahy 10?
10. Kde najdete sportovní areál, ve kterém můžete využít skatepark, horolezeckou stěnu nebo kryté kluziště?

1. V kterém slohu byly postaveny významné historické stavby na území Prahy 10?
   • kostel Narození Panny Marie v Záběhlicích
   • kostel sv. Mikuláše ve Vršovicích (po poslední rekonstrukci)
   • budova České spořitelny ve Vršovicích
   • kostel sv. Václava ve Vršovicích
2. S kterými z výše uvedených staveb jsou spojeni architekti:
   • Antonín Balšánek
   • Josef Gočár
3. V kterém roce byla otevřena škola, do které chodíš? (Uveď i název školy.)
4. Na mnoha místech Prahy 10 najdete pomníčky nebo pamětní desky, které jsou věnovány památce občanů, kteří obětovali své životy za svobodu vlasti. Kterou dobu připomínají? Uveď dvě místa, kde tyto památky najdeš.
5. Jedna z ulic nese jméno Bratří Čapků. Čím byli ?
   • Karel -
   • Josef -
6. Významným představitelem domácího odboje za 2. svět. války byl Jan Zelenka-Hajský, ředitel tehdejší školy v Estonské ulici. Kterou odbojovou akci pomáhal připravit a položil za ni svůj život?
7. Vraťme se do současnosti. Znáš některý park v Praze 10?
8. Městská část Praha 10 vítá každého narozeného občánka a každý dostane kromě jiných dárků jeden zvláštní, který si však nemůže odnést domů, ale dostane na něj certifikát. O jaký dar se jedná?
9. Mezi priority vedení m.č. Praha 10 patří výuka angličtiny od předškolního věku. Jakým způsobem bude radnice výuku podporovat?
10. V posledním úkolu soutěže si ověřte, jak pozorně jste odpovídali:

    1			Č	a	p	e	k
    2	G	o	č	á	r
    3	V	á	c	l	a	v
    4	R	a	n	g	h	e	r	i
    5			S	l	a	v	i	a
    6				E	d	e	n
    7		Z	e	l	e	n	k	a
    8			J	o	s	e	f
    9	W	a	l	d	e	s
    10			B	o	t	i	č

    Legenda
    1. Jméno spisovatele a novináře, který se svým bratrem bydlel v Praze 10.
    2. Jméno architekta kostela sv. Václava.
    3. Jméno světce, kterému je zasvěcen kostel na náměstí Svatopluka Čecha.
    4. Jméno původního majitele tzv. vršovického zámečku.
    5. Název sportovního klubu, který má sídlo ve Vršovicích.
    6. Název bývalého zábavního parku ve Vršovicích.
    7. Jméno významného odbojového činitele v období 1939 - 1945 (zahynul 1942 za heydrichiády).
    8. Křestní jméno autora Povídání o pejskovi a kočičce.
    9. Jméno zakladatele továrny KOH-I-NOOR.
    10. Název potoka protékajícího Prahou 10.

Jak soutěž skončila? Co následovalo?

Na začátku října předal starosta m.č. Praha 10 hodnotné ceny výhercům soutěže, jejíž otázky byly zveřejňovány v regionálních novinách PRAHA 10. Děti si prověřovaly svou znalost historie, místopisu, současnosti a osobností Prahy 10. Většina z asi 250 soutěžících si vedla dobře; děti získávaly poznatky z doporučené literatury, návštěvou míst, informacemi na Úřadu m.č. Praha 10. Cílem soutěže bylo získat u mladé generace hlubší poznatky o místě, kde žije, a přispět k posílení sounáležitosti k regionu.

Soutěž byla vlastně "prologem" k rozsáhlé výstavě "Minulost a současnost školství Prahy 10". Z historických pramenů byly vystaveny školní kroniky a katalogy od 2. poloviny 19. století, v kterých se promítají nejen školské záležitosti, ale odrážejí i politickou situaci dané doby. Leckdy jsou zápisy velmi zajímavé a poučné, nutno konstatovat, že v učitelské branži bylo hůř. V jedné kronice se v roce 1890 dočteme: " Aby nebyla mládež bez dozoru v době mimoškolní a aby sbor učitelský měl přehled o tom, jak dívky mimo školu se chovají, usneseno v poradě, že v prázdném půldni budou vždy dvě učitelky procházeti hlavní ulice Vršovic, načež porovnání svá v poradě se sborem sdělí." A jak hodnotili své žáky učitelé: Velmi nadaný žák, ale prostořeký, rád posuzuje výkony učitelovy. Nedbalec, ač není hloupý, nepřináší úkolů, ve vědomostech velice zanedbaný. Zkažený, zlomyslný a zatvrzelý v darebáctví. Snaživý hoch, pěkně soudí v počtech. Nemravně a neslušně se choval v chrámu Páně, až jej lidi museli napomínat. Některá hodnocení by se hodila i dnes. Jaký však byl osud těchto chlapců, kteří se narodili na začátku 80. let 19. století? Většina z nich určitě prošla útrapami první světové války a mnozí skončili svůj život u Zborova nebo na Piavě.

Něco do vlastních řad: nenašly by se podobné devótní zápisy i v dobách nedávno minulých?

1913 - Oddanost k Jeho Veličenstvu: Jako každoročně tak i v tomto roce byl správce školy jako zástupce školy a učitelského sboru na Službách božích konaných dne 18. srpna 1913 na počest Nejvyšších narozenin Jeho Veličenstva, našeho císaře a krále. Škola s mládeží a sborem učitelským projevila svoji oddanost k Jeho Veličenstvu i všemu císařskému domu v den Nejvyšších jeho jmenin 4. října 1913.

1914 - Dne 28. června 1914 zákeřně zavražděn byl v Sarajevu v Bosně následník trůnu Jeho císařská Výsost, Nejjasnější pan arcivévoda František Ferdinand d´Este s chotí svou paní vévodkyni Žofií z Hohenberga. V řádné měsíční konferenci dne 4. července 1914 učinil řídící školy následující projev: Vážený sbore učitelský, který členové porady stojíce vyslechli: Vážený sbore učitelský! Zahajuji dnes poradu naši pod přebolestným dojmem bestiálního zločinu sarajevského. Tam v hlavním městě nejmladší země naší slavné monarchie přeťat byl zločinem rukou bezbožného a zákeřného vraha blahoplodný život nejvzácnější, nejslibnější a nejkrásnější větve milované naší panující rodiny v plné síle, mužnosti a naděje, pýchy národů rakousko-uherských, život Nejjasnějšího následníka trůnu, Jeho Císařské Výsosti pana arcivévody Františka Ferdinanda d´Este a jasné jeho choti, vévodkyně Žofie z Hohenbergů. Nedostává se mi slov dostatečných, abych dovedl po zásluze odsouditi zákeřné dílo lidské duše, jejíž zvrhlost hledati lze snad jen ve fanatickém šílenství a pobloudění v nejvyšší míře odsouzeníhodném, nad níž spočine povždy kletba národů rakousko-uherských.

1915 - …… každoročně vroucně projevovalo učitelstvo s mládeží nejhlubší své pocity věrnosti a lásky k stařičkému svému Mocnáři, Jeho Veličenstvu, císaři a králi Františku Josefu Prvnímu a celému panujícímu rodu, snažilo se vždy co nejhlouběji zakořeniti tuto lásku v nejútlejší srdce svěřené mu mládeže….. Jeho Veličenstva tím více jest zapotřebí, kdy nesčetní nepřátelé slavné naší říše a trůnu všemožně usilují, aby zlomili a vyrvali pevné kořeny naší slavné monarchie Habsburské. Celé řady učitelstva chopily se zbraní, aby hrdinně na poli cti hájily svatá práva naší slavné říše na podporu nejvyššího Trůnu Jeho Veličenstva …….

1918 - Dne 14.11.1918 konána vnitřní slavnost školní na radost osvobozené vlasti. O významu doby promluvil ředitel školy. Byla zapěna vlastenecká národní hymna "Kde domov můj" a píseň "Hej, Slované". O povinnosti mládeže k osvobozené vlasti promluvil správce školy.

...Věštba velkého Čecha a učitele národů Jana Amose Komenského se naplnila: 28.října 1918 zřízen byl samostatný stát československý a vstoupil v řadu samostatných , svobodných kulturních států světa. Odvěká touha česká došla tímto okamžikem splnění…… Naše srdce jsou přeplněna radostí a jásotem, naše prsa se dmou vlasteneckou pýchou a naše mysl nese se především k těm velkým mužům, kteří vytkli za cíl národ československý osamostatniti a tento úkol splnili

Eva Gladkovová, ÚMČ Praha 10

DRUHÝ ROK FUNGOVÁNÍ ŠKOLNÍHO TELEVIZNÍHO STUDIA
Projekt "Bojovníci proti totalitě…."

Po loňském prvním ročníku, pokračuje na naší škole i v tomto školním roce soutěž Ministerstva obrany ČR "Bojovníci proti totalitě pohledem dětí". Úkol pro týmy žáků a studentů je stejný, natočit zvukový a obrazový dokument o životě osoby, která zažila dobu komunistické totality na vlastní kůži, nebo zobrazit, jak zasáhla některého jejich rodinného příslušníka.

Žáci a studenti se seznamují s tím, jak vypadá příprava i natáčení takového dokumentu a co to všechno obnáší. Učí se pracovat v týmu, získávají i řadu odborných dovedností a znalostí - pracují s kamerou při natáčení, stříhají záběry, obrázky i zvuk. Také vytvářejí náměty, píší literární i technický scénář. A vše pak ve svém školním televizním studiu zpracovávají a dotvářejí do finální podoby. Svými loňskými pokusy a výsledky byli zaujati a nadšeni. Letos se proto naši školní televizní "redaktoři" a "tvůrci" rozhodli využít své zkušenosti z loňského roku a opět se do soutěže přihlásili. Věřím, že se jim jejich záměr podaří. Škola se jim pro jejich práci snaží vytvářet vhodné podmínky, Studio dětské televize Špičák a jeho vybavení za více než 300 tis. Kč je toho hmatatelným důkazem.

Podrobnosti o soutěži, jejich pravidlech, výsledcích i jejím pokračování ve 2. ročníku najdete na webové adrese: http://www.bojovniciprotitotalite.cz/

Libor Šmejda, ZŠ Špičák Česká Lípa

NA AGOŘE O NAŠEM SEMINÁŘI JINÝMA OČIMA

Málokdy si můžeme přečíst takovou pochvalu, jakou pro Kroměřížský deník napsal kolega-zeměpisec z Gymnázia v Kroměříži, který se dal svými kolegy členy ASUD vylákat k výletu do Prahy, na akci, kterou jsme pořádali v listopadu. Velmi si jeho slov vážíme a děkujeme mu.

Možná, že pravidelní účastníci našich seminářů a exkurzí vypsání svých dojmů a toho, co na seminářích získají, považují za nadbytečné a pořádání seminářů za samozřejmé. Nicméně, že jsou pro ně přínosem a rádi se setkávají se svými kolegy, svědčí i jejich hojná účast na seminářích i exkurzích. Věříme, že tomu tak bude i nadále.

O článku jsme se dozvěděli náhodou, a jsme rádi, že nám ho pracovnice monitoringu AV poslaly. I jim děkujeme.

"Cože? Vstávat v sobotu v půl čtvrté?" vytřeštil jsem nevěřícně oči na kolegu Trávníčka poté, co mi oznámil, že se koncem listopadu chystá do Prahy. Bylo mi jasné, že v tento čas z postele nevstanu, ani kdyby mi za stejnou cenu nabízel výlet do Barcelony, a proto jsem jeho dalším argumentům ani nevěnoval pozornost…. Jen si matně uvědomuji, že jsem mezi nimi zaslechl také něco o výstavě Republika….

Přišel večer, a jakožto člověk, kterému není lhostejné světové dění, jsem v pravidelném čase usedl k televiznímu zpravodajství…. Ekonomická krize, volby v USA, reforma zdravotnictví, originály Mnichovské dohody v Praze…. "Cože? Originály Mnichovské dohody v Praze?" procitnul jsem rázem z poklidného usínání u televize. "To musí být docela zážitek, mít na dosah dokumenty, které tak drasticky pohnuly kolem osudu našeho státu… Docela rád bych je viděl také! Taková šance přichází jednou za život….!"

Druhý den ráno - oprava mostu přes Moravu, dopravní chaos, nekonečné popojíždění v kolonách… Dlouhou chvíli krátí aspoň poslech rádia. A opět se zde mluví o originálech Mnichovské dohody.... o výstavě Republika..... no jasně - teď mi to teprve všechno začíná dávat smysl - to je přece ta výstava, na kterou se chystá můj pedagogický kolega. "Že bych se přece jen přinutil vstát a do Prahy se vydal také? Bude to stát za to?" honí se mi hlavou….

Zvědavost nakonec vítězí a já se v sobotu 22. listopadu ocitám ve vlaku směr Praha. Spolu se mnou cestují také dva kolegové - paní Irena Procházková a pan Adolf Trávníček - oba jsou učitelé dějepisu na kroměřížském gymnáziu. Doprovází nás také kamarádka Jarmila, studentka historie na Univerzitě Palackého v Olomouci. Mezi třemi historiky si já, jakožto geograf, připadám trochu nesvůj a vlastně bych tu ani neměl být, .... ale co, zájem o danou problematiku je silnější! Vyrážíme….

A co je vlastně podstatou této akce? Jedná se o historicko vzdělávací seminář organizovaný Asociací učitelů dějepisu (ASUD), probíhající již tradičně na jaře a na podzim v prostorách Národ-ního muzea v Praze. Tento cyklus přednášek nazvaný Nové pohledy na vývoj české státnosti je akreditovaný MŠMT, a je tudíž nejen renomovaným, ale především zajímavým počinem, který slouží k dalšímu vzdělávání pedagogických pracovníků v oblasti historie.

Téma první letošní přednášky znělo "ČSR po skončení 2. světové války" a s novými pohledy na tuto etapu našich dějin seznámil posluchače přední znalec daného období PhDr. Jiří Pernes Ph. D., vědecký pracovník Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.

Druhé téma, které doplnilo výuku historie pohledem do hájemství věd přírodních, především fyziky a astronomie, což byla moje parketa, přiblížil účastníkům PhDr. Vladimír Rozhoň, Ph. D. Toto téma znělo "Vývoj poznávání vesmíru a názoru na něj od starověku do současnosti" a musím říci, že díky fundovanému vyprávění pana docenta se pro mě stalo nejen studnicí nových vědomostí, ale i zdrojem inspirace pro využití mezipředmětových vztahů v rámci výuky.

Součástí vzdělávacího semináře byly i další informace o plánovaných činnostech ASUDu a současných aktivitách u nás i v zahraničí. Navíc - v rámci svého členství obdrželi účastníci semináře DVD "Obrazy z českých dějin 1914 - 2004" s uživatelskou příručkou, výukové DVD Stříbrná řeka Českého království a CD s přehledem vývoje vědeckých oborů ve 20. století.

Zakoupit bylo možno také tematicky příslušné odborné publikace, učebnice, pracovní sešity, zvukové dokumenty a další vyučovací pomůcky, které umožňují využívat celou škálu moderních vyučovacích metod. Se všemi materiály lze pracovat nejen v hodinách dějepisu, ale své nepostradatelné místo jistě naleznou také při výuce občanské výchovy, zeměpisu a dalších předmětů, čímž přispějí k mezioborovému propojení a utváření komplexního pohledu žáků na učivo.

Odpoledne program pokračo-val setkáním účastníků s ředitelem Knihovny Národního muzea, dr. Martinem Sekerou, prohlídkou jejích prostor a seznámením s některými vzácnými klenoty.

Vyvrcholením dne pak byla prohlídka expozice REPUBLIKA, věnující se životu v českých zemích v meziválečném období. A dojem? Jedním slovem - úžasné. Myslím, že tvůrci naprosto přesně vystihli atmosféru doby, k níž dodnes rádi vzhlížíme jako k jakýmsi starým zlatým časům…. Můžete zde navštívit prvorepublikovou kavárnu, nechat se vyfotografovat u stařičké Aerovky, zhlédnout videoukázky s tehdejšími politickými špičkami, nakouknout do dobového obchůdku či apatyky....a pokud se necháte tímto vším pohltit stejně jako já, možná pak nabudete dojmu, že uniformu prvorepublikového četníka nutně musel mít ještě před chvílí na sobě strážmistr Arazím.... Třešničkou na dortu jsou pak tři originály Mnichovské dohody, která tuto zlatou éru českého ducha tak nemilosrdně srazila na kolena…. Co k výstavě dodat? Snad jen - neváhejte! Času máte ještě dost - expozice bude symbolicky ukončena 15. března 2009.

Faktu jedinečnosti této výstavy však na Gymnáziu Kroměříž využili nejen pedagogové, tuto možnost budou zane-dlouho mít i studenti. Pod vedením Mgr. Ireny Procházkové a Mgr. Hany Navrátilové se sem totiž vydají i studenti tercie B. Dokonce jsou pro ně již přichystány pracovní listy, do kterých si studenti budou zaznamenávat odpovědi na tematické otázky. Využití takto zpracovaných pracovních listů i pro jiné předměty snad ani není třeba připomínat. A to ještě není všechno! Terciáni totiž v rámci výuky historie navštíví na Pražském hradě také výstavu věnovanou kultuře starých Inků! Uznejte, může probíhat výuka dějepisu zábavnější formou?

Výstava Republika však nenechává chladnou ani zbývající část předmětové komise dějepisu. Mgr. Evžen Petřík a Mgr. Martina Procházková sem doprovodí také studenty volitelného semináře z dějepisu. Jejich pobyt v Praze navíc obohatí i návštěva Rádia Svobodná Evropa a Vojenského historického muzea. Třeba právě informace získané při této exkurzi pomohou některému ze studentů složit úspěšně zkoušku z dospělosti.....

Když se sám za sebe zpětně ohlížím a na miskách vah srovnávám, co mi tato sobota dala a co vzala, mám vcelku jasno. Spánkový deficit jsem zčásti přemohl a zčásti utlumil kávou v jídelním voze Českých drah při cestě domů… I ta zima, která tehdy panovala, je dnes už zapomenuta. A co zůstalo? Vzpomínky na skvěle a přínosně strávený den. Vzpomínky na zajímavé přednášky a inspirující setkání s novými lidmi. Vzpomínky na skvěle chutnající chlebíčky z Václaváku. Ale především - vzpomínky na atmosféru První republiky, na její šarm a zašlou slávu, kterou jsem mohl aspoň na chvíli zakusit a dotknout se jí…. Rád budu tyto dojmy ve svých hodinách předávat dalším generacím!

Mgr. Michal Kříž, Gymnázium Kroměříž

NA AGOŘE PROMLUVÍ DNES ODBORNÍK NÁM ZATÍM NEZNÁMÉ OBLASTI

Na semináři v Telči nás mimořádně zaujal referát vietnamoložky, která nejen vyučuje na FF UK, ale také zná Vietnam ze svého několikaletého života v této zemi. Z asijských zemí u nás žije většina přistěhovalců právě z Vietnamu. Předpokládáme, že pro mnohé naše členy budou tyto informace užitečné i zajímavé.

CO BY UČITELÉ MĚLI VĚDĚT O KULTUŘE RODIN NAŠICH VIETNAMSKÝCH ŽÁKŮ

Současná vietnamská společnost a její problémy

Za počátek formování vietnamské komunity v České republice můžeme považovat dobu, kdy k nám v padesátých letech (v roce 1950 byly navázány diplomatické styky s tehdejší Vietnamskou demokratickou republikou) přijelo pár prvních vietnamských studentů. Od té doby prodělaly obě země markantní společenské změny, které se odrazily ve vývoji vzájemných vztahů, a tudíž i ve výběru a počtu osob, které k nám z Vietnamu v současné přijíždějí a které u nás žijí. Podle oficiálních odhadů má vietnamská komunita v ČR kolem 50 000 příslušníků, podle odhadů neoficiálních (a zřejmě pravděpodobnějších) čítá více než 70 000 osob.

Vietnam se s celkovým počtem obyvatel více než 84 milionů (údaj je z roku 2008) řadí na třinácté místo mezi nejlidnatějšími zeměmi světa. Průměrná hustota osídlení je 254 obyvatel na km2, což je jedna z nejvyšších na světě v zemích s převažujícím zemědělstvím. V deltách Rudé řeky a Mekongu je však hustota osídlení podstatně vyšší (až 1225 obyvatel na km2). Vietnam je stále ještě především zemědělským státem, kde žije více než 70 % populace na venkově, nicméně v současné době dochází k masovému přílivu venkovského obyvatelstva do měst s představou lepší a snazší obživy. Z hlediska národnostního složení je obyvatelstvo ve Vietnamu velmi rozmanité; oficiálně je zde uznáváno celkem 54 různých etnik. Většinové etnikum Viet (též nazývané Kinh) tvoří více než 86 % celkové populace a žije zejména v deltách Rudé řeky a Mekongu.

Stručná historie příchodu vietnamského etnika do Čech

Jací lidé z Vietnamu do České republiky přijížděli v minulosti? Počátkem padesátých let to byli zejména studenti; roku 1956 k nám byly přivezeny vybrané děti z rodin zasažených tehdejší válkou, které byly umístěny do dětského domova v Chrastavě. Většina z nich se po několika letech musela vrátit do Vietnamu, jen pár jich zůstalo v Čechách i nadále a vystudovalo tady. Dnes jsou z nich starší občané Vietnamu, kteří téměř dojemným způsobem stále vzpomínají na pobyt v Čechách, hovoří česky a představují se českými jmény, pořádají různá setkání a snaží se zachovat si stálý kontakt s jejich "druhým domovem".

Kromě studentů do tehdejšího Československa přijížděli také učni a dělníci, a to zejména v letech 1979-1985. Tito lidé k nám byli zpočátku vysíláni především na základě jejich výborných studijních či pracovních výsledků, později se však k nám vzhledem ke korupci na vietnamské straně začaly dostávat i osoby např. s kriminální minulostí, jejichž pobyt u nás způsoboval problémy. Do roku 1989 tyto problémy postupně narůstaly, navíc vietnamští dělníci a učňové začali "zaskakovat" za chybějící počty českých zaměstnanců např. ve výrobnách u pásu, v masokombinátech apod. Už před rokem 1989 došlo k ochlazení vzájemných styků; po "sametové revoluci" náš stát odstoupil za finančního vyrovnání od smluv mezi oběma zeměmi, což pro vietnamské pracovníky znamenalo buď návrat zpět do Vietnamu, nebo změnu účelu pobytu v Čechách. Tak vznikli vietnamští podnikatelé, masový stánkařský prodej, vietnamské tržnice, tak byl položen základ současné vietnamské komunity v Čechách.

Tradice vietnamské společnosti zachovávané u nás

Vietnam je především státem s hlubokou vzdělanostní tradicí, která je těsně spjata s konfucianismem. Ten je vedle buddhismu a taoismu jedním z filosoficko-náboženských pilířů, podílejících se na zformování vietnamské duchovní kultury. Z konfuciánské tradice vychází i současná snaha Vietnamců dosáhnout co nejvyššího vzdělání, která je dobře viditelná také u vietnamské komunity v našem prostředí: většina vietnamských dětí má výborný nebo velmi dobrý prospěch a jejich rodiče dělají vše pro to, aby se děti dostaly dále na střední, respektive vysokou školu. Motivace ke studiu je velmi silná, neboť dosažené vzdělání znamená posílení společenské prestiže pro celou rodinu.

V současném Vietnamu je v tomto smyslu "žhavým trendem" studium na zahraniční (nejlépe americké, dále evropské či aspoň australské) vysoké škole, na které se rodinnému příslušníku většinou skládají všichni příbuzní; poté, co se jeho životní situace stabilizuje, je zase jeho povinností jednak finančně podpořit rodiče, neboť ve Vietnamu neexistuje důchodové zabezpečení, jednak přispět na studia jinému mladšímu příbuznému. Tento systém, kdy ovšem školu dětem vybírají rodiče, kteří nemusí vždy brát ohled na přání dítěte (vietnamské děti jsou zvyklé se rodičům mnohem více podřizovat), funguje celkem bez problémů ve Vietnamu; pro vietnamské dítě, vychované v českém prostředí, však může znamenat jeden z vážných střetů s rodinou a s tradičně uznávanými principy výchovy.

Vietnamci vyznávají kult předků, který má své kořeny v animismu. Každá rodina má v domě či v bytě oltář předků, kde bývají umístěny fotografie zemřelých, případně destičky s nápisy týkajícími se předků. Největším svátkem je výročí úmrtí předků, kdy jsou zde kromě vonných tyčinek také páleny votivní papírové předměty (včetně u nás nechvalně známých "falešných" dolarů) a dále jsou na oltář kladeny obětiny v podobě ovoce a jídel. Předkové nejsou však uctíváni pouze v tento den; rodinní příslušníci se k nim modlí při důležitých životních rozhodnutích, prosí je o ochranu a požehnání. Tyto oltáře často najdeme i v domácnostech Vietnamců žijících u nás; jsou většinou důkazem sepětí vietnamské rodiny s ostatními příbuznými, kteří zůstali v rodné zemi. Pro některé mladé Vietnamce, narozené a vychované v Čechách, zejména chůvou v české rodině, však může být oltář předků pouze jakýmsi důkazem rodinného vietnamského koloritu a jedním ze zdrojů generačních problémů.

Hlavním a stále dodržovaným svátkem všech Vietnamců v Čechách je oslava lunárního nového roku (vietnamsky Tet Nguyen Dan), který pro každého Vietnamce dříve znamenal také narozeniny - o tomto svátku si každý připsal ke svému věku další rok. Oslava narozenin je ve Vietnamu velmi novodobým svátkem a týká se především mladé generace, žijící ve městech. K vietnamskému novému roku se váže mnoho zvyků a rituálů, z nichž některé se stále udržují i v Čechách. Mladší generace slaví také Vánoce, které ale mají spíše americký ráz, a to především ve vietnamských velkoměstech. Jinak se oslava Vánoc z duchovního hlediska týká samozřejmě vietnamských katolíků, kterých je 10 %. Vietnam je po Filipínách druhou asijskou zemí s největším počtem katolických věřících. Dalšími důležitými svátky, které však nejsou vždy u nás dodržovány, jsou "vietnamské dušičky", kdy se duše zemřelých údajně vracejí zpět na zem; rodinní příslušníci by jim měli vystrojit hostinu a obětovat papírové votivní předměty, a dále tzv. "svátek středu podzimu", který je obdobou našeho dne dětí.

Odlišnosti v chování Vietnamců a Čechů

Základní problémy mezi oběma národnostmi najdeme především v komunikaci. Neznamená to jenom jazykovou bariéru, která může být počáteční překážkou, ale složitějším problémem jsou interkulturní rozdíly v neverbální komunikaci. Pomiňme vzhledové odlišnosti, k jejichž akcentování a komičnosti dojde spíše v situaci, kdy je nguoi Tay (běloch, člověk ze Západu obecně) ve Vietnamu, případně v Asii vůbec a podívejme se na neběžnější situace, které mohou vzniknout v konkrétních případech u nás.

a) Úsměv

Vietnamský úsměv neznamená jenom výraz radosti a veselí, ale může v sobě skrývat rozpaky či nevůli nad nějakou nepříjemnou situací, nebo dokonce i smutek a omluvu za to, že dotyčný někomu nepříjemnost způsobil. Často proto docháelo např. k situaci, kdy vietnamští dělníci oznámili nějakou "havárii" svému mistrovi se širokým úsměvem a nechápali, že takové jednání nejen nepovažoval za omluvu, ale naopak to jeho rozčilení ještě umocnilo. U vietnamských dětí, které přijely nově s rodiči do Čech, často znamená takový úsměv to, že dítě vůbec nechápe, co po něm učitel požaduje. Naopak Vietnamci vnímají věčně "nenaložené" a zamračené Čechy jako velmi negativní a nezdvořilé osoby. Stejně tak je ovšem může vnímat Čech, ktarý strávil dlouhou dobu v Asii a vrátil se domů....

b) Ztráta tváře

Pro Vietnamce ztratí tvář především takový člověk, který nedodržel základní pravidla slušné komunikace a začal se např. nahlas rozčilovat a křičet, přestože z našeho hlediska k tomu měl plné oprávnění. Rovněž se považuje za nevhodné kárat někoho veřejně před ostatními - tím dotyčný nejvíce ublíží sám sobě, neboť společnost ho za takové chování odsoudí. Spory je třeba řešit v soukromí a nejlépe v klidu. Ve Vietnamu např. není vůbec běžné, že by si řidiči při dopravní kolizi vzájemně nadávali, nebo se snad poprali!

c) Vyjádření nesouhlasu

Ve Vietnamu a obecně v celé Asii je považováno za velmi nezdvořilé přímé vyjádření nesouhlasu či odmítnutí, což vede často k velkým nejasnostem při jednání asijsko-evropských partnerů. Místo jasného nesouhlasu se raději "mlží", neboť přímo vyjádřené záporné stanovisko by mohlo partnera urazit. Stejně tak např. vietnamští studenti na otázku, zda rozuměli probrané látce, vždycky odpoví, že ano (přestože třeba nepochopili ani zbla), aby se učitele nedotkli.

d) Podávání ruky

Vietnamci často při podání ruky uchopí nabízenou pravici do obou dlaní, což může být Evropanem pociťováno jako nepříliš příjemné, je to však vyjádření úcty. Podává-li nebo přijímá Vietnamec nějaký předmět a chce vyjádřit dotyčnému svou úctu, uchopí také tento předmět (šálek s čajem, dárek apod.) oběma rukama. Stejným způsobem se podává i vizitka - za vrchol neslušnosti se považuje, položíme-li vizitku před partnera na stůl.

e) Pohled z očí do očí

Pohled z očí do očí se ve Vietnamu v neutrální konversaci víceméně neuplatňuje, neboť se jím vyjadřuje nadřazená pozice toho, kdo se takto dívá. Nám může naopak připadat příliš vyhýbavé, když se Vietnamec, s nímž mluvíme, dívá dolů na zem a nikoli na nás. Je to však z vietnamského hlediska důkaz slušného a uctivého chování. Ve Vietnamu by bylo dítě, které se dívá učiteli přímo do očí, považováno za drzé a nevychované, u nás to naopak někdy přímo vyžadujeme, zvláště při kárání.

f) "Řeč" rukou a nohou

Ruce, které si při hovoru bezděky zkřížíme na prsou, nebo založíme v bok, nevnímají Vietnamci neutrálně, ale jako projev rozčilení. Sedíme-li s nohou přehozenou přes nohu, kdy máme často špičku namířenou proti partnerovi, jedná se z vietnamského pohledu o nezdvořilý projev nadřazenosti. Naopak nám zase jistě vadí vietnamský zvyk všude si zouvat boty a dávat chodidla na sedadlo, židli apod.

g) Stolování

Ve Vietnamu je jídlo ve většině případů dlouhodobou plně promyšlenou záležitostí, především pak večeře, (samozřejmě "teplá"), u níž se schází celá rodina. Na rozdíl od nás, kdy se při jídle nemá mluvit, nemáme se loudat a nemá nás být slyšet, ve Vietnamu se zásadně při jídle probírají všechny důležité události (výjimkou není např. uzavírání obchodních kontraktů), stoluje se často neuvěřitelně dlouho a je plně povoleno vyjádřit své potěšení z jídla zvuky, které my nepovažujeme za slušné...

h) Rýma

Ve Vietnamu a v celé Asii vůbec je považováno za velmi nezdvořilé a doslova nechutné smrkání do kapesníku, už vůbec ne hlasité smrkání a do látkového kapesníku! Pro nás je zase velmi těžce snesitelný způsob hlučného asijského popotahování a vykašlávání na veřejnosti. Za zajímavost lze považovat to, že Vietnamci přes to, že nesmrkají, netrpí téměř vůbec záněty středního ucha. Ve smíšené asijsko-evropské třídě, kde si na sebe v období častých rým žáci vzájemně stěžovali, nakonec učitelka vyřešila celý problém tím, že děti chodily smrkat a popotahovat ven ze třídy...

i) Prostředník

Ve Vietnamu je běžné, že např. ten, kdo se v něčem dobře nevyzná, poprosí svého příbuzného či dobrého přítele, aby v dané záležitosti jednal za něj. Tak i u nás se může stát, že za sebe např. vietnamský rodič, který neumí česky, pošle (nebo vezme s sebou) na úřední jednání, třídní schůzku nějakou osobu, která česky umí a jedná za něj, což někdy může být vnímáno z naší strany poněkud negativně.

Současná vietnamská komunita

Výše uvedené základní odlišnosti (a může jich být samozřejmě ještě víc) se týkaly především nově příchozích Vietnamců do České republiky. Vietnamské děti, které se tu narodily a vyrostly, samozřejmě většinou takové problémy nemají. Protože rodiče nemají na jejich výchovu sami dost času ve většině případů je dají na vychování do české rodiny, nebo mají českou chůvu, "tetu", nebo "babičku". Ve Vietnamu tuto funkci běžně plní skutečné tety či babičky, nebo další příbuzné, které tady vietnamským rodinám citelně chybí. Není málo vietnamských dětí, které jsou celý týden u české rodiny, jsou často vychovávány s jejími dětmi, a domů si je rodiče berou pouze na neděli. Tyto děti se pak pochopitelně cítí být Čechy, nikoli Vietnamci, a své kořeny začnou hledat (někdy velice bolestně) až v pozdějším, teenagerovském věku. Odtud pramení onen název "banánové děti" - navrch žluté, uvnitř bílé, který si samy daly. Většina z vietnamských dětí, narozených v České republice, projde při cestě do Vietnamu a setkání s příbuznými nutně stejným kulturním šokem, jako normální české dítě. Vzhledem ke svým kořenům, často aspoň základní znalosti mluvené vietnamštiny a rodinným vazbám má však mnohem větší šanci se s ním vyrovnat lépe. Proto se některé z těchto dětí chce natrvalo usadit ve Vietnamu, většina z nich ale považuje za svůj domov, kde chce dále žít, Českou republiku.

PhDr. Lucie Hlavatá, FF UK

ODMĚNA TĚM, KTEŘÍ OBĚTAVĚ OBOHACUJÍ OSTATNÍ

V IL jsme se již několikrát zmínili o zkušenostech členů ASUD, kteří absolvovali řadu prázdninových dní na některé ze základen EXODU. Pro své kolegy je připravují učitelé větších i menších škol - a bývají to zážitky nezapomenutelné. O zakončení loňského ročníku EXODU nám napsala jedna z našich členek a také organizátorek základen J. Rennerová.

Jubilejní 55.ročník celostátních základen EXOD završilo setkání vedoucích těchto základen, které se uskutečnilo v polovině října 2008 v Benešově.

Třicet vedoucích se sjelo, aby zhodnotili uplynulé ročníky, předali si své zkušenosti a také poznali část Benešovska a Podblanicka. Za jejich záslužnou práci zvanou ,,učitelé učitelům" jim přijel poděkovat předseda ČMOS PŠ František Dobšík. Spolu se zástupci komise EXOD ocenil v rámci jubilejního ročníku dlouholeté zasloužilé vedoucí základen a předal jim s poděkováním knižní dárek. Pracovníci krajské rady ČMOS odpovídali na dotazy o práci ZO odborového hnutí.

Druhý den uskutečnila Oblastní rada ČMOS poznávací zájezd Podblanickem. Účastníci si prohlédli zámek Vrchotovy Janovice, připomněli si vystěhování obyvatel Neveklovska a Sedlčanska v době německé okupace a přes Votice a Jankov dojeli do Louňovic pod Blaníkem. Zde si prohlédli pěkné regionální muzeum (archeologické nálezy z kláštera založeného 1149 a vyvráceného husity 1420).

Hlavním bodem programu byl výstup na Blaník, vždyť někteří účastníci setkání ze vzdálenějších krajů republiky na něm dosud nebyli. Po dobře značené turistické stezce všichni na vrchol došli. Pěkné počasí jim nabídlo sugestivní výhledy do kraje. Přátelská atmosféra ještě umocnila pohodu tohoto dne.

Na zpáteční cestě obdivovali ještě exteriér barokního zámku Jemniště. V závěru si prohlédli krásně zrestaurovanou aulu benešovského gymnázia a prověřili její vynikající akustiku zpěvem národních písní.

Setkání bylo pro všechny pěkným zážitkem.

PhDr.Jiřina Rennerová, vedoucí EXODU, Gymnázium Benešov

SLOVA ….

Když jsem zapsal nepřítomné žáky, stoupl jsem si před tabuli, rozevřel jsem knihu zabalenou do novinového papíru a začal jsem číst:

Ve sklepním bytě, sestávajícím se ze dvou místností, bydlí sedmičlenná dělnická rodina. Mezi pěti dětmi je také chlapec řekněme tříletý. Je to věk, ve kterém si dítě začíná uvědomovat první dojmy. U nadaných lidí nalézáme stopy vzpomínek z této doby ještě ve vysokém věku. Už jen těsný a přeplněný prostor nevede k příznivým vztahům. Hádky vznikají často už jen z tohoto důvodu. Neboť lidé tu nežijí spolu, nýbrž namačkáni na sobě. Každý i ten nejmenší konflikt, který v prostorném bytě srovnává sám o sobě možností vzájemného odstupu, vede zde k neustálým odporným hádkám. U dětí je to ještě snesitelné, hádají se přece v takových situacích neustále a rychle a důkladně to zase mezi sebou zapomenou. Probíhá-li ovšem tento boj mezi rodiči a to téměř každý den a nevybíravou formou, pak se musí, i když pomalu, dostavit posléze takové názorné výuky dětí. Jaké ty výsledky jsou, si dokáže představit jen ten, kdo toto prostředí zná. Vzájemné spory jsou doprovázeny surovými výtržnostmi otce a vedou v opilosti k týrání matky. V šesti letech tuší malý politováníhodný hoch věci, ze kterých má dospělý hrůzu. Morálně přiotráven, tělesně podvyživen, ubohou hlavičku zavšivenou - tak chodí malý "státní občan" do národní školy. To, že se s bídou dostane ke čtení a psaní, je také poměrně všechno. O tom, že by se učil doma, nemůže být řeči. Naopak. Matka a otec mluví - a to před dětmi - o učiteli a škole způsobem, který nelze reprodukovat. Zato jsou spíše ochotni přehnout svého potomka přes koleno a přivést ho k rozumu.

Zaklapnul jsem knihu a zeptal se žáků: Co si o přečtené ukázce myslíte? Většina usoudila, že popisuje příliš těžké okolnosti - tedy asi za hospodářské krize, kterou jsme probírali v uplynulých hodinách. Že by něco podobného nechtěli zažít a tak dále. Potom jsem se zeptal, kdo asi mohl uvedenou ukázku napsat. Chvíli panovalo nesmělé ticho, až se první žák osmělil. Přidali se další; padlo několik různých názorů na autora, počínaje pedagogy, přes politiky a spisovatele. U většiny jsem se hned ptal, proč žáka napadlo ono jméno. Vysvětlení se lovila těžko, spíše je napadala jména. Zaznělo i jméno Hitler. Jiný žák Hitlera okamžitě zamítl. Proč? Ten by tohle nenapsal, vždyť je to pravda. On jen lhal. Aha!

Znovu jsem otevřel knihu a četl o kousek dále:

Cílem dnešního parlamentarismu není vytvořit shromáždění moudrých, ale spíš sestavit hejno duševně závislých nul, jejichž ovládání podle určitých směrnic je o to lehčí, čím větší je omezenost jedinců. (...) Toto zařízení může být milé a ceněné jenom nejprolhanějšími a denního světla se štítícími jezevci, zatímco každý čestný, přímý a k osobní odpovědnosti připravený člověk ho musí nenávidět. Tento druh demokracie je nástrojem rasy, která se pro své interní cíle musí bát slunce dnes i v budoucnu. Jenom Žid může vychvalovat zařízení, jež je špinavé a falešné jako on.

No tak tohle už Hitler psal! neudržel se onen žák a vykřikl. To je jasný, přidali se další, takhle psal a mluvil o Židech jenom Hitler.

Usmál jsem se a začal vysvětlovat. Jednak takto o Židech nepsal jenom Hitler, jednak (ukázal jsem na žáka) jsi měl pravdu. Sundal jsem novinový přebal a žáci si na černém látkovém přebalu mohli přečíst zlatý, švabachem vytlačený nápis Mein Kampf (ukázky: c.d., Otakar II. 2000, s. 30-31, resp. 70-71).

Okamžitě se rozpoutala diskuse o knize, o pravdě, o citovaných výrocích. Zaznělo mnoho, až nastal čas všechny žákovské výroky shrnout, poopravit, vysvětlit.

Kniha Mein Kampf zakázána není, naopak, je nanejvýš žádoucí, aby byla dalším generacím vysvětlována a ukazována jako celek, ve kterém můžete najít jak informace a názory zakládající se na faktech, řekněme pravdivé, což byla naše první ukázka, zároveň nesmyslné lži a výmysly, kterými se autor snažil svést vinu na někoho jiného, kterými se snažil podnítit lid, vyprovokovat stav, který vyhovuje jeho potřebám. Je důležité si neustále ukazovat, že svět není jen bílý, nebo černý, jen špatný a dobrý. Stejně jako není vše dobré, co na první pohled vypadá, jako vše špatné, co nám napoprvé špatným jeví. Důležité je dohledat důsledky a celou záležitost přehodnotit v kontextu s dalšími událostmi.

V následných minutách hodiny jsme si názorně ukázali, jak svá slova z první ukázky Hitler myslel; stačilo přehrát část DVD o Hitlerjugend, spořádaný pochod uniformovaných mladíků, to jsou ti skuteční "státní občané"...

Na příští hodinu dostali žáci úkol, aby se pokusili vypátrat některý z Hitlerových slibů - a vzápětí aby ukázali, jak vše dopadlo. Za všechny stačí jmenovat třeba slib - když si dělníci začnou šetřit, získají výhodně lidový automobil. Němečtí dělníci šetřili, ukládali marky - a Hitler vyráběl tanky. Nikdo z dělníků se v lidovém voze" nesvezl. Existovaly jen reklamní prototypy.

Na hodině jsem nepoužil žádnou zvláštní metodu, nevytvořil nový postup ani nepřišel s novou myšlenkou. Tak proč jsem si vzpomněl a o té hodině napsal?

V sobotu 24. ledna 2009 jsem otevřel Lidové noviny. Na 11. straně s Renatou Kalenskou rozmlouval David Rath. Řeč se vedla i o blížící se krizi. D. Rath uvedl jedno z řešení hospodářské krize ve 30. letech - Hitlerovo zbrojení v Německu. Aby uvedenému tvrzení mohli žáci lépe rozumět, měli by z dějepisu znát širší souvislosti. Starší žáci - zájemci o historii by si třeba i mohli přečíst i Mein Kampf, o kterém se nedávno také vedly ostré diskuse. Školní výuka zde může a měla by přispívat k utváření názoru na politické dění v minulosti i současnosti.

Pavel Martinovský, ZŠ Praha 2