Rada Evropy v rámci svého projektu uspořádala pro učitele dějepisu třídenní stáž na téma soužití národů a národnostních menšin. Skutečnost, že se akce konala ve Švýcarsku, je přímo symbolická. Švýcarsko je právem považováno za zemi politicky a hospodářsky stabilní. Neprávem je však považováno za zemi idylickou, bezproblémovou. V zemi, kde žije několik desítek národností (např. do základní školy ve městě La Chaux-de-Fonds chodí 62 národností) je problémů opravdu dost, jen nevyúsťují v dramatické konflikty, ale rozpouštějí se v konstruktivních řešeních, na kterých se podílejí všichni zainteresovaní.

Stáže se účastnilo kolem 50 učitelů dějepisu. Každá členská země Rady Evropy měla právo vyslat jednoho účastníka. Naše republika této možnosti nevyužila. Já jsem byla v Neuchatelu na základě osobního pozvání Rady Evropy. Delegát, kterého vybralo ministerstvo, svoji účast odmítl. Já jsem bohužel nemohla zaujmout jeho místo, protože jsem neprošla patřičným výběrovým řízením. A tak jsem byla ve Švýcarsku nejen na osobní pozvání pracovníků Rady Evropy, ale také na její útraty.

Program stáže byl velice pestrý. Delegáti hlavně mapovali problematiku soužití národů a národnostních menšin z mnoha pohledů. Velmi zajímavý byl příspěvek A. Melnika, Rusa, který již několik let žije a pracuje ve Francii. Velice optimistické a motivující bylo vystoupení pana Bourquina, výkonného ředitele Evropského centra pro kulturu v Ženevě. Ve svém vystoupení řekl: „Žijeme-li společně na jednom území, také se společně vyvíjíme“. Profesor Vodopivec z univerzity v Ljublani hodnotil soužití národů a národností na Balkáně a ve střední Evropě v historickém kontextu. Jeho hodnocení role rakouské monarchie znělo pro moje uši poněkud bizardně. Na otázku „Proč a jak žít společně?“ odpovídal ve svém referátu i pan Romedi Arquint, který pracuje v mezinárodní společnosti etnických komunit /UFCE/. Konkrétně se zabývá problematikou rétorománského etnika ve Švýcarsku.

Nedílnou součástí stáže byla i činnost pracovních skupin. Zde byl dán prostor k výměně zkušeností a osobních názorů. Bylo to skvělé. Situace v oblasti dané problematiky jsou si ve většině evropských zemí hodně podobné. Všude jsou problémy i úspěchy nebo chyby při jejich řešení. Podstatný rozdíl oproti naší zemi je však v tom, že ve fungujících společnostech se na řešení podílí převážně stát a doplňkem je iniciativa a nadšení občanských sdružení a jednotlivců. V těch nefungujících je to opačně. Osobně jsem nejčastěji odpovídala na otázku, proč došlo k rozdělení Československa. Tato skutečnost je pro většinu našich kolegů dost nesrozumitelná. Vztah Čechů a Slováků je zajímá mnohem více, než postavení Romů.

Během stáže se její účastníci seznámili také s přírodními krásami Neuchatelského kantonu a s jeho kulturním bohatstvím. A také s tím, že lokální patriotismus je Švýcarům natolik vlastní a že na něm není vůbec nic špatného. Snad právě naopak. Možná, že i toto je jedna z cest, jak řešit otázku: „Proč a jak žít na jednom území?“

Bohumila Burešová, SOA Plzeň

Zpět na rejstřík

Předchozí

Následující