Poděkování signatárům výzvy "Všem..."

rádi bychom poděkovali za vyjádření Vašich obav o úroveň vzdělanosti v naší zemi – od středověku proslulé vysokou úrovní gramotnosti. Je tomu tak, jak je to ve výzvě obsaženo, ačkoliv mnozí, jak je zřejmé z ohlasu (většinou reformátorů nebo úředníků) nepochopili nebo nechtějí pochopit smysl dokumentu.

Pokud by Vás zajímal názor učitelů, pokusili jsme se svůj pohled vyjádřit. Naše kritické připomínky k návrhům RVP pro dějepis jsme od roku 2000 formulovali v několika vyjádřeních pro MŠMT – ovšem bez pozitivní odezvy. Za současného složitého stavu lze jen těžko očekávat kritické stanovisko učitelů ze škol nebo podněty ke změnám, které považují za žádoucí.

Východiskem ke změně – zastavení poklesu úrovně vzdělanosti mladých lidí – by asi měla být důkladná analýza současného stavu; bohužel od pracovníků veřejných institucí ji těžko můžeme očekávat.

Neutěšený stav popsaný ve Výzvě je výsledkem patnácti let improvizací a neuvážených nebo nekompetentních rozhodnutí a opatření. Pokusili jsme se vyjádřit ty nejzávažnější:

1. Do roku 2004 nebyla zpracována žádná koncepce změn v našem školství - v obsahu, cílech, pojetí, struktuře; postupně byly vydány asi patery osnovy pro ZŠ a několikery pro čtyřletá a osmiletá G a SOŠ, „standardy“ požadovaného učiva pro několik let výuky na jedné stránce; v 90. letech dostali učitelé od ministra pokyn libovolně vypouštět 1/3 učiva; 9. ročník ZŠ byl přidán bez podkladů k náplni učiva; velmi stručné, provizorní osnovy z let 1991-2004 byly v r. 2004 nahrazeny ještě obecnějšími a neurčitějšími v tzv. RVP (viz dále) zpracovanými podle směrnic EU (Lisabonský proces).
2. Typy a struktura všeobecně vzdělávacích škol: od počátku 90. let byly překotně zakládány všeobecně vzdělávací školy různého druhu, některé ve svém pojetí sporné (předčasný odchod žáků od 11 let ze ZŠ na víceletá gymnázia, školy pro zisk - soukromý kapitál, podpora alternativních škol i na západě výlučných a málo rozšířených, nedomyšlená a u nás často neopodstatněná forma domácího vyučování aj.), posilování tendencí konkurence mezi školami a soutěžení vzdělávacích institucí za nerovných podmínek na jakémsi „trhu“ (právní subjektivita, různé materiální podmínky, odlišné ohodnocení pedagogů, soukromé financování i mnohamilionové sponzorské dary aj, jinde chybějí prostředky i na literaturu a základní pomůcky).
3. Proklamování významu vzdělávání, ale neadekvátní informovanost veřejnosti a škol o skutečném stavu; návrhy změn pouze na webových stránkách VÚP – MŠMT; za pasivního přihlížení nebo přitakávání médií znemožnění veřejné diskuse o zásadních změnách směřujících k dalšímu poklesu úrovně vzdělanosti; utajení přípravných prací, pak plané výzvy k „diskusi“ - např. v r. 2000 k Výzvě pro deset milionů, v l. 2001-2004 i v jednoměsíčních termínech odevzdání připomínek k 1. – 3. verzi RVP , někdy dokonce před koncem školního roku; osočování těch, kdo s navrženými změnami nesouhlasili.
4. Nedostatečná připravenost učitelů, velké procento nekvalifikovaných pedagogů nebo vyučujících bez příslušné odbornosti; v porovnání se 70.-80. lety výrazné oslabení podmínek a prostoru pro metodickou připravenost učitelů a jejich praxe na školách; přezírání didaktiky; likvidace státem financovaných metodických časopisů a publikací pro učitele; není zajištěna téměř žádná metodická pomoc iniciovaná ministerstvem školství atd.; u nás jako v jediné zemi není zajištěno systematické státem garantované další celoživotní vzdělávání učitelů.
5. Trestuhodné prohospodaření milionových částek (internet do škol, portál pedagogického výzkumného ústavu, školení předané soukromým firmám za nadsazené částky, mizivé výsledky za peníze vydávané po řadu let na přípravu státních maturit atd.)
6. Nezajištění kvalitních učebnic a pomůcek – v 90. letech byly zrušeny státní podniky zajišťující cenově dostupné moderní pomůcky; nahrazeny vydáváním učebnic soukromými nakladatelstvími (vznik desítek učebnic pro každý předmět a ročník jako lukrativního „zboží“, bez jasného zadání požadavků, schvalování podle nejasných, převážně subjektivních kritérií; veřejné odborné recenze nejsou publikovány; dnes je pro schválení hlavním požadavkem, zda jsou vhodným podkladem pro utváření prakticky neověřitelných „kompetencí“; nákladné pomůcky, které nezaručují zisk vydavatelům (např. dokumenty, filmy, mapy, modely aj.) chybějí, neexistuje pro ně grantová podpora.
7. Obsah výuky v současnosti: obsah předmětu na celý rok je v RVP obsažen na necelé stránce; velmi obecná hesla si má každá škola zpracovat v tzv. školním vzdělávacím programu (ŠVP), kdy si učivo každý učitel vybírá podle vlastního uvážení (svého zájmu a vzdělanostní úrovně), na každé škole jinak; v učebních plánech se postupně stále snižuje počet hodin povinných předmětů ve prospěch předmětů vytvořených a zařazených vedením školy (např. pro český jazyk snížení z pěti na 3 – 4 hod., pro dějepis až na 1 hod. týdně, dějepis a další společenské vědy na G pouze dva roky po 2 hod. atd.

Není se co divit, že úroveň je taková, jak ji formuluje Výzva, a dále se snižuje.

Bylo-li řečeno A, bývá připojováno i B. Povzbudilo nás, že se na toto téma v posledních dvou třech měsících objevily vynikající rozbory a kritické články z pera dobře informovaných autorů různého zaměření (většinou jen na webu). Z našeho pohledu by další úvahy mohly směřovat k těmto tématům:

1. Vedle mnoha dobrých, tvořivých a zodpovědných pedagogů působí na školách velké procento nekvalitních učitelů, kteří nezískali dobrou průpravu na VŠ nebo jsou i nekvalifikovaní, nemají ke své náročné práci odpovídající vztah, odborně se dále nevzdělávají. Mnohde je samozřejmě třeba celkově změnit mnoho věcí - hlavně ve vztahu učitel – žák, škola - rodina a též v atmosféře školy.
2. Nároky na kvalitní učitele se neustále zvyšují (příprava projektů, ŠVP, soutěží aj.) a zhoršující se podmínky pro práci učitelů na základních školách (nejlepší žáci odcházejí), učitelé musí řešit hrubé kázeňské přestupky (šikana žáků i učitelů, alkohol, drogy, kouření), množí se i útoky rodičů; učitelé se obávají o svou existenci apod.
3. Nedostatečná metodická připravenost učitelů z VŠ trpí též nedostatkem finančních prostředků, didaktika je na samém okraji zájmu.
4. Likvidace možností profesní komunikace mezi učiteli a průběžného vzdělávání (samozřejmého v celé Evropě), obtížná (i cenově) dostupnost odborné literatury i v souvislosti se zrušením okresních pedagogických středisek a krajských pedagogických center s bohatými knihovnami; neochota komunikovat a podporovat profesní učitelská sdružení (v 90. letech MŠMT slibované poradní sbory z řad učitelů a členů jejich asociací nebyly zřízeny).
5. Silný politický vliv na vedení škol na mnoha místech (obecní úřady ovlivňují výběr ředitelů, rozhodují o finančních prostředcích aj.); v mnoha případech jsou jmenováni ředitelé jako manažeři, nikoliv osobnosti řídící školu po stránce jejího odborného a duchovního fungování a podněcující tvořivou atmosféru pedagogických sborů. To souvisí i s problematikou právní subjektivity škol a úkolů, které na řízení školy klade.
6. Nesplnění hlavních požadavků východiska reformy tzv. Bílé knihy (ved. prof. Kotásek) jako předpokladů úspěšného fungování dobré školy – systematická a důkladná příprava učitelů, kvalitní pomůcky a literatura, další vzdělávání učitelů, atd. atd.
7. Praktické utajení principů a obsahu plánované reformy před veřejností a rodiči (viz výše).

Tento náš příspěvek k diskusi o našem školství samozřejmě není ani vyčerpávající, ani formálně bezchybný, avšak považovali jsme za vhodné reagovat, aby signatáři Výzvy z řad vědecké, kulturní i rodičovské veřejnosti pocítili zpětnou vazbu od učitelů, jimž na této věci – vlastně na jejich práci – bezprostředně záleží. Ostatně mnoho učitelů je bohudík i mezi signatáři.